Parozábrany – 1. Díl: Největší problémy

12. 9. 2019

Při vytváření zateplených šikmých střech, zateplených lehkých strop „bungalov“, lehkých obvodových stěn dřevostaveb či dodatečného zateplování podkrovních prostor již mnozí stavebníci, projektanti i investoři pochopili, že v takovou konstrukci je nutno použít dostatečnou vrstvu či vrstvy odpovídajícího tepelného izolantu, vytvořit odvětrávací vzduchové mezery mezi tepelnou izolací a střešní krytinou, popř. pod střešní krytinou použít správný typ a způsob provedení podstřešní membrány/fólie (v současné době dle normy nazývaná DHV – doplňková hydroizolační vrstva) nebo u větrané fasády použití správného typu a způsobu provedení větrozábrany.

V tomto prvním díle seriálu Parozábrany se podíváme na druhy střešních skladeb a největší problémy, které nastávají během aplikací samotných parozábran.

Druhy střešních skladeb

U šikmých střech jsou známy:

Dvouplášťové střešní skladby = 1 ventilace mezi střešní krytinou a doplňkovou hydroizolační vrstvou, s využitím vysocedifúzních podstřešních membrán (v současné době asi nejvíce používané)
Tříplášťové střešní skladby = 1 ventilace nad a 1 ventilace pod doplňkovou hydroizolační vrstvou, s využití jak vysocedifúzních tak i polodifúzních podstřešních membrán/fóliídále existuje i možnost jednoplášťových skladeb bez ventilační mezery (ale pouze při skladbě se zateplením nad krokvemi a se speciální krytinou a materiály)
Tříplášťových skladeb s ventilací pod bedněním krytiny přímo na krokvích, např. u falcované střešní krytiny s využitím vysocedifúzních drenážních membrán (ale jen u jednoduchých tvar střech bez dalších komplikujících souvislostí), či další varianty konstrukcí

Jak eliminovat chyby?

Obrovské množství chyb při provádění těchto zateplených konstrukcí však lze nalézt při vytváření parotěsnící vrstvy (parozábrany). Tj. vrstva, která zde zároveň většinou plni i funkci vzduchotěsnící vrstvy konstrukce.

A to jak ve smyslu zda je vůbec v konstrukci použita, tak i v jakém místě konstrukce se nachází, zda je použitý správný typ, zda je spojena mezi sebou a na pronikající a přiléhající stavební konstrukce, a zejména čím je toto spojování a napojování prováděno. Jde totiž o to neaplikovat vlastní parozábranu, ale v konstrukci vytvořit parotěsnící vrstvu, která je bude stejně parotěsně účinná po celé své ploše. Pak je tudíž nezbytné pro toto používat odpovídající těsnící a spojovací komponenty, které budou nejen schopny parozábrany spojit a napojit, ale tento detail bude parotěsný, dlouhodobě funkční (nerozlepí se), odolný teplotám a mechanickému namáhání spoje, nebude rozleptávat vlastní parozábranu a přenese případné drobné posuny nosné konstrukce (např. vlivem vysychání dřeva).

Jaký je smysl parozábran?

Mnozí „odborníci“ totiž často vůbec nechápou, jaký je vlastně smysl použití parozábran, tj. proč se vůbec v konstrukci používá a co vlastně zabezpečuje. Parozábrana totiž nezamezuje 100 % pronikání vodních par z interiéru do místa rosného bodu v zateplené konstrukci (aby zde nezkondenzovaly), ale pouze určitým způsobem reguluje tento prostup. Tj. jde o to do určité konstrukce vybrat takový typ parozábrany, který bude mít po svém zabudování v konstrukci dostatečnou parotěsnou účinnost (správnou regulaci prostupu vodních par).

Stavební fyzika = zdroj problému?

Problém totiž je „zakopán“ ve stavební fyzice a ve fungování difúzní bilance konstrukce. Tj. že v konstrukci šikmé střechy může kondenzovat jen velice omezené množství vodních par (u konstrukce s obsahem dřeva či u nevětrané max. 100 g/m2 /rok) a navíc všechny tyto kondenzace musí mít možnost se z konstrukce během roční bilance odpařit. Navíc rovnovážná vlhkost zabudovaného dřeva či materiál na bázi dřeva v konstrukci nesmí překračovat 18% rovnovážnou vlhkost. A protože se v drtivé většin období roku tlačí vodní páry do konstrukce ze strany interiéru, musí být tyto lehké konstrukce k tomuto přizpůsobeny.

Z hlediska stavební fyziky a zejména difúzní bilance při běžně navrhovaných konstrukcích zateplených šikmých střech (z nekapilárních materiál) s tloušťkou tepelného izolantu odpovídajícímu požadovanému či doporučovanému teplotnímu odporu konstrukce a s použitím byť vysoce difúzní membrány (coby „podstřešní fólie“ - resp. DHV - doplňkové hydroizolační vrstvy nebo coby větrozábrany) se neobejdeme bez toho, aby v konstrukci byla použita nějaká funkční parotěsnící vrstva, která bude zabezpečovat konstrukci po stránce omezení/zabránění tvorby kondenzací vodních par v konstrukci.

Tepota a relativní vlhkost

Čím větší je teplota a relativní vlhkost v interiéru (více se vodních par tlačí do konstrukce), čím je objekt ve vyšší nadmořské výšce (delší chladné období navíc s větším rozdílem parciálních tlak exteriéru a interiéru, menší roční odpar) a čím menší je možnost odpařování vodních par z konstrukce do exteriéru (např. u nevětrané konstrukce či konstrukce s vrstvou omezující odpar do exteriéru/větrané mezery), tím větší vzniká požadavek na vyšší parotěsnost a kvalitu provedení parozábrany v příslušné konstrukci. Pokud totiž tato vrstva v konstrukci chybí či není správně provedena nebo její funkci něco narušuje (např. skrze parozábranu pronikající příčky jež oddělují vytápěné místnosti), v konstrukci pak často dochází k natolik velkým kondenzacím vodních par, které se nemohou stihnout z konstrukce odpařovat, zůstatek kondenzací se v konstrukci průběžně kumuluje, a následkem jsou plísně, hniloby, obrovské navýšení tepelné vodivosti konstrukce, až po výtoky kondenzací do interiéru objektu a totální destrukci nosných konstrukcí střechy.

Autor: Jan Rypl, manažer aplikací JUTA a.s., www.juta.cz

Logo Juta

Štítky: Parozábrana, Hydroizolace, Izolace střechy, Střecha chyby, Skladba střechy

Rozdělili jsme více než 45 článků nabitých informacemi o střechách do přehledných témat, která vám
rychle pomohou se v problematice vyznat. Nestrácejte čas hledáním a mějte vše na jednom místě.