Perla v srdci Paříže

„Bylo mi šestnáct let, když jsem se rozhodl, že chci být architektem. V tom věku jsem si také uvědomil, že nejspíš mám vše potřebné pro to, abych tohle krásné povolání mohl dělat: měl jsem vztah k umění, zajímalo mě malířství a sochařství, a mimo to jsem také nikdy neměl problémy s fyzikou a matematikou,“ popisuje své úplné začátky architekt Vincent Eschalier. Vincent vyrostl ve Francii a také ve Velké Británii.

Po střední škole odjel do Spojených států, kde jeden rok nabíral praktické zkušenosti jako zaměstnanec jedné z architektonických kanceláří ve Washingtonu. Když se po návratu rozhodoval, na kterou univerzitu zamíří, rozhodl se pro Versailles, a této volby nikdy nelitoval. „Tato škola mě naučila dbát na různé další aspekty, které s geografií souvisejí. Jako třeba na zeměpis, geologii nebo třeba umění.“

Jeho první realizací ovšem nebylo žádné umělecké dílo, ale ragbyový stadion. Při jeho návrhu se Vincent vůbec neřídil radami profesorů, ale dělal vše tak, jak to považoval za správné on sám. A tímhle přístupem, dělat si věci po svém, se ostatně řídí celý svůj profesní život. Ten začal nabírat na obrátkách hned po ukončení studií, takže vysněná nabídka přišla už v šestadvaceti letech.

„Díky svému tehdejšímu zaměstnavateli jsem viděl kus světa a seznámil se s prací architektů od Hongkongu až po australské Sydney.“ S kontakty a zkušenostmi, které v zahraničí nasbíral, si následně otevřel vlastní architektonické studio. Přitom hned první zakázka, na které začal po osamostatnění pracovat, byla velmi prestižní – měl totiž navrhnout uměleckou galerii v Paříži.

Ulice La Défense je centrem pařížského obchodního světa. Každý z domů, které tu stojí, je malým klenotem, a proto bylo jasné, že kancelářská budova ze 70. let bude potřebovat mnohem víc než jen neotřelý zevnějšek. „Tento projekt se nesl ve znamení magické číslovky pět. Měli jsme na rekonstrukci pět měsíců a nesměli jsme překročit pět milionů euro. Plášť budovy pak měl povrch 500 metrů čtverečních,“ vypráví architekt o svém projektu. Nedostatek času i nízký rozpočet se staly hlavními překážkami, kterými se ale ambiciózní Eschalier nenechal odradit.

„Na první pohled nepůsobily proporce budovy dobře. Celá stavba je řešena spíše na šířku, místo na výšku, a proto bylo potřeba ji opticky zvednout. K tomu posloužily „plachty“, které tvoří černý plášť budovy. Tím jsme budově dodali potřebnou vertikalitu, alespoň pocitově. Plachty jsou navíc orientovány na jižní stranu, takže přirozeně dodávají větší množství světla a slunce,“ líčí architekt.

Ačkoli byl povrch budovy spolehlivě vyřešen a bylo docíleno potřebného vizuálního efektu, stále měl Vincent pocit, že budově k dokonalosti ještě něco chybí. Že stále nemá tu pověstnou tečku na konec, či třešničku na dortu. Tou měla být střešní konstrukce. Ovšem nejen tak ledajaká, sloužící třeba jen jako technické zázemí, ale opravdová střecha, která bude sloužit těm, kteří v budově tráví čas. „Rozhodl jsem se, že technické zázemí schovám pod dřevěnou konstrukci, nad kterou umístím trojúhelníkovou kopuli, jež bude skutečnou dominantou budovy. Abych její jedinečnost co nejvíce podtrhl, rozhodl jsem se její povrch pokrýt PREFA falcovanými šablonami 29×29 měděné barvy. Tím jsem nasadil budově symbolickou korunu krásy a zároveň vytvořil příjemnou terasu s působivým výhledem na Eiffelovu věž. V narážce na černý plášť budovy pak překřtili investoři budovu na Černou perlu, což byla loď Pirátů z Karibiku,“ říká o svém projektu dále architekt.


Střechu zdobí hliníková kopule z falcovaných šablon PREFA

Materiál značky PREFA nebyl zvolen jen tak náhodou, ale zcela záměrně, protože jedno z hlavních zadání znělo, že budova nesmí stárnout. „Hliník, z něhož jsou šablony vyrobeny, je po všech stránkách ideálním materiálem. Vyznačuje se barevnou stálostí a dlouhou životností. Navíc je odolný vůči povětrnostním podmínkám i vlivům prostředí,“ říká Eschalier. Kromě toho architekt u šablon PREFA oceňuje také příjemnou a snadnou práci s materiálem, včetně bezproblémového použití pro zaoblené části stavby. „Hliníková střešní krytina dokonale zapadla na místo a působí zcela přirozeně. Díky tomu si hliníkové střechy každý na první pohled všimne,“ uzavírá Eschalier.