JAK TO CHODÍ VE SPOLEČENSTVÍ ARCHITEKTURY, TECHNOLOGIÍ A TRVALÉ UDRŽITELNOSTI

13. 3. 2020

Trvalá udržitelnost je koncept, který se snaží přinášet odpovědi na palčivé environmentální otázky dnešní doby. Architektura a technologie jsou propojené nádoby, jedna ovlivňuje druhou. Trvalá udržitelnost jim přináší výzvy, se kterými se donedávna nesetkávaly.

Abychom porozuměli vztahu mezi architekturou a technologiemi, je potřeba se podívat, co se v průběhu historie mezi nimi odvíjelo. Všechny architektonické styly minulosti byly nějakým způsobem odrazem událostí, způsobu života a technologií, které v té době formovaly svět. Komplexnost, s jakou byly stavby budovány, nám dnes vypovídá o vyspělosti jejich tvůrců, o společenské a vědecké vyspělosti té které historické éry.

"Nové technologie, které přinesla průmyslová revoluce, umožnily do té doby nevídané pokroky ve stavebním designu a nezvratně ovlivnily společenské postoje vůči stavitelství a jeho významu. A ovlivňují ho dodnes. Proto se dnes architekti na celém světě snaží ve svých stavbách co nejvíce uplatnit principy trvalé udržitelnosti a částečně tak splatit dluh za některé nerozvážné a nešetrné kroky, které jsme v minulosti učinili."

Klíčový okamžik v architektonickém a společenském vývoji představovala průmyslová revoluce. S jejím příchodem se vše dramaticky změnilo. Poprvé v historii byli lidé schopni čerpat ze zdrojů energie na planetě a využít jejich potenciál k rozvoji společnosti. To mělo nezměrné dopady na kulturu, architekturu i pocit vlastní identity a nakonec to vedlo k další velké revoluci, kterou jsme vstoupili do věku digitálních informací. I naše současná společenská identita je nepochybně určována technologickými pokroky minulého století.

Metropole v noci

Odhad Moorova zákona, jenž předpovídal dvojnásobné navýšení množství elektronických procesorů každé dva roky, se ukázal jako správný. Zažívali jsme obrovský nárůst digitálních a informačních technologií, díky nimž jsme více spotřebovávali, než vyráběli. Během století po průmyslové revoluci se vytvořila spokojená konzumní společnost, která si chtěla dopřávat veškeré pohodlí, které jí výdobytky pokroku přinášely. Tento poválečný konzumerismus měl za následek obrovský ekonomický růst a prosperitu. To nakonec vedlo ke globalizaci, svět se ekonomicky a společensky propojil a teprve až ke konci druhé poloviny minulého století jsme si začali všímat a prozkoumávat, jaký ekologický efekt má náš životní styl na prostředí, v němž žijeme.

Tradiční versus moderní technologie

Veškerý tento vývoj i způsob života v té které době se odráží v budovách, které si pro život stavíme. Věk digitálních informací přirozeně vytříbil naši chuť po tom, mít všechno automatické a výkonné, zatímco současný uvědomělý trend si žádá zapojit co nejvíce prvků trvalé udržitelnosti, a tak tyto ideály přenášíme i do stavebnictví – za použití tradičních i nejmodernějších technologií automatizujeme a ovládáme design, konstrukci i využití budov.

Tradiční technologie jsou pasivní, nepřímá řešení, ke kterým se architekti a návrháři, inspirováni domorodými stavbami na celém světě, už léta uchylují, aby jimi ovlivňovali podmínky uvnitř budov: používají sluneční clony, přirozené větrací systémy a pasivní ochlazování. Tyto tradiční technologie jsou vysoce trvale udržitelné, neboť nijak nezvyšují energetickou náročnost budovy během výstavby ani posléze během obývání, ale využívají už existujících zdrojů, které životní prostředí nabízí, aby díky nim vytvořili pro člověka obyvatelné a příjemné podmínky.

"V současné době pochází celá třetina emisí oxidu uhličitého z údržby a obývání budov. A proto by prioritou při zvažování energetické efektivity budov, které stavíme, mělo být dosažení vyváženého poměru mezi množstvím energie vynaložené při jejich výstavbě a množstvím energie, která se ušetří při jejich provozu. Neznamená to ani, že bychom nemohli kombinovat tradiční a moderní technologie, ale vyvstává otázka, zda jsou tato řešení do budoucna skutečně trvale udržitelná."

Nejmodernější technologie naopak ve svém použití začleňují všemožné „chytré“ systémy, které monitorují a přizpůsobují prostředí budov lidským potřebám – od automaticky kontrolované klimatizace přes budovy, které se větrají za pomoci „chytrých“ oken, až po vysoce komplexní zelené stěny, které výrazně zvyšují ozelenění objektů. Problémem těchto moderních technologií je, že ačkoliv působí velmi trvale udržitelně tím, že „chytře“ snižují celkovou energetickou náročnost budov, často zastírají způsob, jak je tato energie získávána anebo jaké množství energie spotřebovávají technologie, s jejichž použitím budovy vznikají.

Moderní interiér budovy budoucnosti

Pokud chceme, aby byly budovy, které stavíme, opravdu trvale udržitelné, musíme se k tomu postavit ve způsobu, jakým je navrhujeme, budujeme a obýváme. Pohodlí masového konzumerismu minulého století by mělo ustoupit skromnějšímu a uvědomělejšímu návrhářskému étosu, který se v posledních letech začíná rozvíjet a který se čím dál více spoléhá na obnovitelné zdroje energie.

Možná jsme svědky další revoluce. Revoluce, která se ubírá k vyvážení potřeb naší společnosti získáváním energie ze zdrojů, které jsou obnovitelné a trvale udržitelné – ze slunce, větru, vody a země. V získávání takové energie nám mohou technologie pomáhat, mohou sloužit jako pomocné nástroje namísto toho, aby se samy o sobě stávaly „trvale udržitelným“ řešením. Jsou místa, která dokazují, že to jde. Vidíme, jak si obnovitelné zdroje energie našly cestu do nejrůznějších sfér života. Zdá se, že jsme na dobré cestě změnit skrze tuto revoluci kromě jiného i způsob, jakým stavíme pro budoucí generace, že stejně, jako se to v dějinách stalo už mnohokrát, je více než pravděpodobné, že vztah mezi naší kulturní identitou, vědou a technologiemi se odrazí také v architektuře.

Skutečná trvalá udržitelnost coby samotné řešení environmentálních výzev dneška začíná ovlivňovat celý proces navrhování budov s ohledem na sebemenší detaily a veškeré jeho roviny. Jestliže porozumíme tomu, že trvalá udržitelnost je spíše proces než konečný produkt, budeme se moci více zaměřit na to, abychom žili v duchu trvalé udržitelnosti, než na to, abychom se trvalé udržitelnosti neustále snažili dosahovat. Jde o proces, ve kterém jsou výsledky viditelné a znatelné často až po mnoha letech. Úkolem současných projektantů a architektů proto je, aby se řešení, ke kterým se při plánování výstavby uchylují, pružně a citlivě odvíjela od toho, co dnešní svět opravdu potřebuje, k tomu, abychom ho mohli dál zdravě a bezpečně obývat. „Nemůžeme vyřešit své problémy tím, že o nich budeme přemýšlet stejně, jako když jsme je vytvářeli,“ řekl kdysi Albert Einstein a jeho slova nijak neztratila na váze. Je proto možné, že s ještě větším zapojením obnovitelných zdrojů energie vyvážíme množství spotřebovávané energie. Tvůrci dnešních staveb by tuto výzvu měli chápat jako příležitost, jak mohou přispět k trvale udržitelnému využívání budov, ať už k bydlení, či práci, a uvědomit si, že to, jak je dnes postavíme, ovlivní kulturu budoucích generací, jejich vnímání sebe samých i světa, ve kterém budou žít.