Hledám střechu Hledám firmu Hledám radu Střecha chytře

Aktuality

Přírodní materiály - střecha z rákosu

11. 5. 2015

Střešní krytina z rákosu nacházela uplatnění v oblastech, kde dávala ráz celému regionu. Přibližně od konce druhé světové války se krytina ze slámy a rákosu na střechách nových domů téměř přestala používat. Vytratila se řemeslná doved­nost a zmizely zkušenosti, bez kterých s touto technologií nelze v praxi dosáhnout úspěch LI.

Skládaná krytina z rákosu sestává z prostoro­vých prvků pokládaných s přesahem po vrstvách. Takto zakrytá a ve sklonu provedená střecha dobře odolává stékající srážkové vodě a odvádí ji vně.

K vytvoření střešní krytiny se používají došky, nazývané také snopky. Přivazují se ke střešním latím. Pokud je vzdálenost krokví do 1000 mm, stačí latě s profilem 60/40 mm. Při větší vzdále­nosti krokví se příčný profillatí volí 60/50 mm až 70/50 mm. Popřípadě se používají tyče o prů­měru nejméně 50 mm. Latě jsou vzdáleny 300 až 400 mm. U hřebene mají být dvě nejvýše položené latě vzdáleny 250 mm a u okapu dvě nejníže položené latě musí být vzdáleny 150 až 200 mm. Snop­ky z rákosu se vážou v délce 2 až 3 m a průměru alespoň 300 mm. Došek se k latím nebo střešní kon­strukci přivazuje povřísly, houžvemi (houžev je krátký kožený řemínek), vrbovými pruty, drátem s antikoro­zivní úpravou nebo z nerezavějící oceli. Délka drátu o průměru mini­málně 1,4 mm musí zabezpečovat dostatečnou stabilizaci jednotli­vých snopků. Zajištění krytiny proti účinkům větru se provádí u hřebe­ne i u okapu. U hřebene se mohou například použít dřevěné kónickékolíky délky 300 mm až 600 mm vyrobené z lísky, vrby nebo tenkých odvětvených kmenů jedlí. Kolíky se příčně vtloukají do vrstev rákosu.

Práce s rákosem na střeše

Nespornou předností rákosu je, že podobně jako jiné rostlinné produkty je obnovitelným mate­riálem. Z toho plyne, že na vhodných stanovištích nejsou problémy s jeho reprodukcí. Použití ráko­su však do jisté míry mohou ztížit velké dovozní vzdálenosti.

Základním úkolem každé skládané krytiny je, aby dobře odváděla vodu. Ovlivňuje ji optimál­ní sklon střešních rovin, který se navrhuje podle druhu použitého materiálu. V ČSN 73 1901: 1999 "Navrhování střech" je požadováno, aby střechy se skládanou krytinou z došků slámy a rákosu měly sklon alespoň 450. V lokalitách s velkou větrností alespoň 50° (Oláh et a/. 2002). U střech s tímto sklonem se vítr nemůže dostat pod stéb­la, ale naopak je přitlačuje. Střecha je také bez­pečná proti navátému sněhu a přívalovému dešti. Déšť pronikne do hloubky krytiny maximálně 50 mm a při silném větru nejvýše 100 mm. Léty zkušeností bylo ověřeno, že při tloušťce 300 mm až 350 mm, může rákosová krytina dlouhodobě úspěšně odolávat působení atmosférických vlivů.

Zvláště při budování obytného podkroví je poměrně značným problémem rákosové krytiny zajištění její neprovzdušnosti. Při větších nápo­rech větru penetruje proud studeného vzduchu až k vnitřnímu povrchu podstřeší. To může vést k radikálnímu zhoršení teplotního stavu ve vnitř­ním prostoru. Proto je nutné, aby stébla rákosu nebo slámy byla dostatečně stlačena. Z důvodu zabránění infiltrace proudu chladného vzduchu je vhodné střešní souvrství upravit jemnou hli­něnou omítkou s organickým plnivem, kterým může být například nařezaná sláma.

Pokud se rákos na střeše zabuduje v dosta­tečné tloušťce, do jisté míry vytvoří přirozenou tepelnou izolaci. Podobně jako u slámy je to způsobeno tím, že jednotlivá stébla jsou rozdě­lena "kolínky", která jsou v podstatě krátkými kapilárami, v nichž je uzavřen vzduch. Na starších stavbách, bez vytápěných podkrovních místností, nebylo třeba, aby krytina plnila funkci tepelné ochrany. Dnes při nutnosti splnění energetických požadavků podle ČSN 73 0540-2:2007 "Tepelná ochrana budov" je nutno střechu doplnit o tepel­ně izolační vrstvu. Vhodné mohou být izolační materiály z přírodních vláknitých materiálů.

Materiál přispívá k vytvoření příjemného pro­středí. Kromě toho, že má schopnost regulovat vlhkost a teplotu, ovlivňuje ve vnitřních prosto­rách i odérové mikroklima. V místnostech pod krytinou je i po letech jemně cítit příjemná vůně rákosu.

Rozhodnutí ke zhotovení střechy s rákoso­vou krytinou je i neklamným znakem, že majiteldomu navazuje na lokální stavitelské tradice a současně vyjadřuje své kladné postoje k tvorbě zdravého životního prostředí.

Styk komínu a rákosové vrstvy je proveden pomocí distanční plechové manžety. Kolem komínů se provádí vodotěsná úprava z plechu a samotné komíny se vybavují lapači jisker. Sta­vebník musí také počítat s průběžnou údržbou, popřípadě s tím, že nejexponovanější části, kte­rými jsou hřebeny; bude nutno po 8 až 10 letech opravit nebo znovu provést. Životnost rákosové krytiny je při přiměřené péči 30 až 50 let. Čím má větší sklon, tím může déle sloužit. Slaměná střecha má životnost menší .

Pokládání rákosové krytiny

Pro nosnou konstrukci rákosové krytiny je nej­vhodnější dřevěný krov. Aby rákos byl ohebný, kropí se před jeho zpracováním vodou. S pokládáním rákosu se začíná u okapu. Pro správné uložení první vrstvy se z prken vytvoří bednění nebo ze silnější latě hráz, která formuje tvar okapu. Pro dosažení tloušťky 300 mm je na 1 m2 střešní plochy potřeba vedle sebe, po spádnici, uložit 10 až 12 rákosových snopů. Za jeden den mohou tři zkušení řemeslníci položit 20 m2 až 25 m2 krytiny.

Po položení prvních vrstev rákosu se rovnoběž­ně s okapem nad druhou latí natáhne 3 mm tlustý pozinkovaný drát, který krytinu stabilizuje. Jeho přitažením ke krokvím nebo latím se stlačí vrstva rákosu, což je velmi důležité pro zajištění vodo­těsnosti krytiny a zamezení nebo spíše snížení průvzdušnosti vrstvy. V místě vodicího drátu se slabším vázacím drátem průměru 1,4 mm zabez­pečí fixace snopů ke střešní konstrukci. K vázání se používá speciální jehla, kterou se drát provléká rákosem, obrázek 72.9. Na tuto základní vrstvu přes vodicí drát se položí další snopy. Ty se znovu zafixují vodicím drátem průměru 3 mm, ale zatím se neváží ke konstrukci krovu.

Snopy mají jehlancový tvar. V dolní části jsou nejširší a v části horní nejužší. To umožňuje provést rovnou střešní plochu. Dosahuje se jí tak, že se rákosové snopy (pěchují (tlučou, postrkují) směrem ke hřebeni. Slouží k tomu kovová hřebenová dusadla nasazená na dřevěné násadě. Takto se za stálého ukládání, dusání a vázání nových vrstev rákosu postupuje až ke hřebeni. Průběžně se na horní urovnanou plochu v místě vodících drátů dočasně upevňují latě, které slouží k pohybu řemeslníků po střeše.

Pod hřebenem, kde je třeba zvláštních úprav, se ukončení hřebenové vodicí drát nahradí stabilnější 14 mm silnou ocelovou výztuží.

V případě, že je střecha ukončena valbami nebo polovalbami, připraví se na zemi ukončující prvek nazývaný" růže". Jedná se o svazek něko­lika snopů složených z vybraných kusů dlouhého rákosu, které se na jednom konci ve dvou úrov­ních stáhnou vázacími dráty. V hlavici "růže" je nutno zajistit naprostou vodotěsnost. Pouhým stažením vázacími dráty by se jí nedosáhlo, proto se do hlavice zarážejí další, tentokrát již kratší rákosová stébla. Z celého svazku se vytvoří "panák" o čtyřech nohách, který se vynese ke hřebeni a nasadí se na valbové nároží.

Dříve se ve hřebeni používaly tzv. kalence. Jednalo se o došky namočené do řídkého hliněného roztoku, popřípadě zatěžované plástvemi drnu. Při zpevnění hřebene nacházejí uplatnění zkřížená dřeva zvaná "koně". Na kalenci občas našel příznivé podmínky k růstu .netřesk střešní" (Sempervivum tectorum L.). Rostlině se přisuzo­vala schopnost ochrany domu před bleskem. Současní stavitelé již kalence nepoužívají. Ve hře­beni se vodorovně ukládají snopy, nad kterými se splétá hřebenový svazek. Svazek se upevňuje nerezovým vázacím drátem silným 3 mm, který již není ukryt pod vrstvou rákosu, nýbrž probíhá na povrchu nejvyšší vrstvy krytiny. Styk střešních rovin ukončuje rákosový hřebenáč.

Střechu krytou rákosem je možno vytvořit i v komplikovaných tvarech. Příkladem je střešní vikýř vybudovaný na vinném sklepě v Kobylí na Moravě. Sklon vikýře je minimálně 35°, optimální 45°. Okap vikýře má odvádět dešťovou vodu co nejdále na střešní rovinu.

Z rákosu lze také vytvářet střešní plochy nad různě tvarovanými půdorysy. Střechám je pak možno dát působivou geometrii. příkladem může být zastřešení amfiteátru v Mužli na jižním Slovensku, provedeném podle projektu maďarského architekta Imré Makovcze.

Zdroj a autor článku: Josef Chybík, publikace Přírodní stavební materiály, vydavatelství GRADA Publishing



Štítky: Přírodní střecha, Přírodní stavba
Rubriky článků