Skladba dvouplášťové ploché střechy

10. 8. 2018

Základní skladba:

1.Horní plášt

Horní plášt je tvořen minimálně dvěma vrstvami - nosnou vrstvou a povlakovou hydroizolační
vrstvou.
U plochých dvouplášťových střech lze použít pouze povlakovou Hl vrstvu. Stabilizace proti sání větru je nejčastěji zajištěna mechanickým kotvením - nutno uvažovat sání větru spolu
se spodním tlakem z VW.
Nosná konstrukce horního pláště může být z konstrukčního hlediska rozdělena na težkou (ŽB
deska, skládané stropy) nebo lehká (dřevěná nebo ocelová nosná konstrukce s podkladní vrstvou - prkenné bednění, OSB desky nebo trapézový plech).
Pro eliminaci kondenzace vzdušné vlhkosti na spodním povrchu horního pláště je doporučeno
tepelně izolovat i horní střešní plášť na úroveň součinitele tepelného prostupu U = 1,5-2,7 W/m2K.

2.Větraná vzduchová vrstva (VW)

Přirozené proudění vzduchu ve větrané vzduchové vrstvě ovlivňuje:

sklon horního pláště - doporučeno min. 5 %,
půdorysná plocha střechy - s vetší plochou je nutno zvýšit dimenzi VW,
tloušťka větrané vzduchové vrstvy - s větší tloušťkou efektivita větrání roste, nepřekroči-telné normou dané minumum:

a) min. výška pro odvod difundující páry je 100 mm, při délce VW do 10 m; na každý další 1 m délky se výška VW zvětšuje o 10 %,

b) min. výška pro odvod difundující páry i k odvedení zabudované vlhkosti je 250 mm, při
délce VW do 10 m; na každý další 1 m délky se výška VW zvětšuje o 10 %,

velikost přiváděcích a odváděcích větracích otvorů - přiváděcí otvory min. 1/100 celkové plochy střechy; odváděcí otvory zvětšené ještě o 10 %,
tvar přiváděcích a odváděcích větracích otvorů - ideálně průbežná štěrbina,
poloha priváděcích a odváděcích větracích otvorů - přiváděcí otvory v nejnižším místě VW, odváděcí v nejvyšším (využití komínového efektu),
vzdálenost přiváděcích a odváděcích otvorů - max. 18 m; čím méně, tím lépe,
řešení krytí přiváděcích a odváděcích větracích otvorů - plochu krycích mřížek, sítěk či žaluzií nutno přičíst k ploše větracích otvorů,
tvar spodního povrchu horního plášte - čím členitější kolmo na směr proudění, tím je proudění vzduchu problematičtější,
relativní vlhkost vnitřního prostředí - s vyšší vnitřní vlhkostí je vhodné zvýšit dimenzi VW,
ekvivalentní difuzní tloušťka dolního pláště - do skladby dolního plášte je vhodné vložit vrstvu parotěsnou pro snížení difúze vlhkosti do VW,
orientace přiváděcích otvorů na návětrnou stranu - doporučení, pokud to podmínky umožňují,
charakter okolní zástavby a konfigurace okolního terénu - např. mezi vysokou zástavbou nebo v rokli může být i správně navržená VVV nedostatečná.

Uvedené dimenze větrání platí pro střechy s tepelněizolačními vlastnostmi odpovídajícími standardu odpovídajícími standardu tepelné ochrany budov v době zpracování normy, tj. součiniteli prostupu tepla střechy podle požadované hodnoty ČSN 73 0540-2: tj. 0,24 W/m2.K.

3. Dolní plášť

Sestává vždy min. z nosné hodnoty a tepelně izolační vrstvy, pro omezení difuze vodní páry do skladby střešního pláště je vhodné pod tepelně izolační vrstvu vložit i vrstvu parotěsnou. Dolní plášť musí být vzduchotěsný, aby bylo zamezeno proudění vzduchu z interiéru do větrané vzduchové vrstvy.

Požadujeme-li, aby parotěsná vrstva plnila i funkci pojistné hydroizolace, musí být v návrhu zohledněny následující požadavky:

pojistná hydroizolace musí být provedena ve spádu min. 1°,
na pojistné hydroizolaci musí být umožněn odtok vody,
vrstva musí být napojena na samostatné odvodňovací prvky.

Zdroj: FAJKOŠ, A., NOVOTNÝ, M., Střechy - Základní konstrukce, spec. publikace, ISBN 80-247-0681-4, GRADA Publishing, Praha, 2003; ČSN 73 1901 Navrhování střech - Základní ustanovení (1.1999 a 2.2011); ČSN 73 0540-2 Tepelná ochrana budov - Část 2: Požadavky
Zdroj: Publikace Stavební příručka, od vydavatelství Grada
Autor: Josef Remeš, Ivana Utíkalová, Petr Kacálek, Lubor Kalousek, Tomáš Petříček a kolektiv