Rákos a střešní krytina z rákosu

11. 3. 2015

Rákos

Rákos roste ve střední Evropě na mírně se svažujících březích stojatých vod a pomalu tekoucích řek. Rostlina dosahuje výšky 2 až 4 m s průměrem stébel 3 až 9 mm. Ze stanovišť se odebírá v období od 1. října do 15. března. Žne se kosou, kosákem nebo kombajnem. Stébla se krátkou dobu skladují na břehu a suší na vzduchu. Po vysušení se rákos očistí a hřebenem pročeše. Tím se odstraní suché listy a zlomená stébla. Očištěná stébla se přibližně 200 mm od dolního konce sváží do snopů. Snopy se až do dalšího zpracování skladují pod širým nebem.

Rákos patří k tradičním a nejstarším stavebním materiálům. Umožňuje vyjádřit regionálnost architektury a souznít s ní. Především však v objektech památkově chráněných. Na rozdíl od slámy je výrazně tvrdší, nepodléhá biologickému rozkladu a díky vysokému obsahu kyseliny křemičité je značně snížené riziko jeho samovznícení. Stlačení vrstev přispívá ke zvýšení požární odolnosti. Rákos lze kompostovat.

Používá se pouze jednoleté rákosí, zpracované do desek, rolí nebo rohoží. Ve stavebnictví se k rákosu vracíme jako ke tradiční surovině pro střešní krytiny, nosiče omítek, nebo tepelně izolační desky. Objemová hmotnost rákosu p = 140 kg/m3 až 180 kq/m", Jeho tepelná vodivost kolísá v rozmezí λ = 0,04 W/(m·K) až 0,06 W/(m·K).

V některých částech Evropy nenastala při užívání rákosu přestávka. Stále se úspěšně používá jako střešní kryti na, k výstavbě plotu, výrobě stínicích rohoží, ochranného pletiva na stromy, nosiče omítek, obrázek 12.3, nebo k dekoračním účelům. Známé jsou realizace z Rakouska, Nizozemí a ze severních oblastí Německa, to znamená území, které jsou exponována značnou srážkovou činností a intenzivními větry.

Podobně jako každý jiný stavební materiál i rákos je surovinou, která má jak příznivé, tak i méně vhodné vlastnosti. Jeho použití je závislé na mnoha specifických vlivech daných jak architektonickými, tak i technickými a klimatickými podmínkami. Přesto může i v současném stavitelství nalézt uplatnění v celé řadě budov.

Rákos jako nosič omítek

Rákosová stébla se vzájemně svazují drátem a svinují do rohoží, jejichž délka je 6000 mm. Na vhodný podkladový materiál se přitloukají hřebíky nebo se upevňují vruty. Nejčastěji se používají na dřevěné stěny a podbíjení stropů z dřevěných prken nebo dřevoštěpkových desek, popřípadě na železobetonové konstrukce. V současnosti s postupným rozšiřováním hliněných a vápenných omítek je zaznamenáván zvětšený zájem o tento klasický přírodní materiál.

Rákosové desky

Rákos použitý pro výrobu desek musí být svěží bez známek poškození a očištěný od listů. Desky se vyrábějí strojním lisováním stébel a svazují se drátem. Mají velikost 2000/1000 mm a tloušťky 30 a 50 mm. Je možno je použít jako vnější i vnitřní tepelnou izolaci stěn koncipovaných pro difuzně propustné obvodové pláště. Hodí se například pro dodatečné izolování konstrukcí vybudovaných z roubených dřevěných trámů. Při vnitřním tepelném izolování stěn je vhodnou úpravou vnitřního povrchu hliněná omítka. Pro její schopnost přijmout velké množství vlhkosti může plnit funkci parobrzdy, která zpomalí nebo zabrání transportu vodních par do dřevěné části konstrukce a jejich následné kondenzaci.

Zdroj a autor článku: Josef Chybík, publikace Přírodní stavební materiály, vydavatelství GRADA Publishing